Rozhovor s Josefem Říhou převzat z: magazin.aktualne.cz
Radek Nohl – 21. 7. 2015 20:00
Cestovatel Josef Říha v rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, co prožil během své cesty po Nepálu v době, kdy zemi koncem dubna postihlo ničivé zemětřesení.
Chabařovice – Josef Říha z Chabařovic na Ústecku procestoval již řadu zemí. Teprve koncem dubna v Nepálu ale prvně zažil zemětřesení. Byl v tu dobu společně s dalšími Čechy ze skupiny v horské vesnici Upper Pisang.
“Stáli jsme u jednoho kamenného domu, z něhož začaly lítat kameny a všichni lidi z té vesnice utíkali a řvali. Běželi jsme s nimi pryč, odhodil jsem i batoh. Pak jsme viděli na protějším svahu, jak se hrnula obrovská lavina,” popsal Říha v rozhovoru pro online deník Aktuálně.cz.
Své putování po Nepálu Říha po zemětřesení nevzdal. Společně s dalšími pokračoval v cestě. Dokonce jeden den se vydal úplně sám do uzavřené oblasti na Tilicho Lake.
“Z chaty jsem odešel po osmé hodině, asi okolo 11. hodiny jsem se začal bořit ve sněhu, ale nechtěl jsem to vzdát. Nakonec jsem byl až po pás ve sněhu. Hodně jsem se proklínal, navíc přišla mlha a já ztrácel orientaci, sáhnul jsem si na dno. Došel jsem na Tilicho Lake, kam jsem chtěl. Pak jsem se skoro doplazil zpět na chatu, kde jsem téměř padnul vyčerpáním,” prohlásil Říha, který během svých cest již navštívil třeba Etopii, Laos, Kubu, Thajsko, Ugandu nebo Keňu.
Josef Říha: V Nepálu jsem předtím ještě nebyl. Rád chodím po horách a kvůli tomu jsem tam jel. Původně jsme měli domluveno, že vylezeme nějakou sedmitisícovku, ale nakonec z toho sešlo. Letos bylo hodně sněhu. Museli jsme tak zvolit jinou alternativu.
Naplánovali jsme si cestu kolem Annapurny, která měla být na čtrnáct dní. Šly s námi ještě dvě holky, tak jsme se dohodli, že půjdou co nejdéle s námi a my tuto cestu vezmeme jako aklimatizační výstup. A my pak měli vyjít na jednu šestaapůltisícovku Thorung Peak.
Měl jsem jít původně na Tilicho Peak, což je zhruba 7 200 metrů nad mořem. Připravoval jsem se na to tak, že jsem spal asi tři týdny v hypoxickém stanu, který simuluje nadmořskou výšku. Začal jsem na 2 800 metrech a každý den jsem si přidával 200 metrů a tím jsem si ubíral kyslík. Samozřejmě jsem běhal s maskou, sportoval a chodil s batohem na zádech. Jedna holka, co s námi šla na track okolo Annapurny, se na cestu připravovala tak, že celý rok chodila do práce s osmnáctikilovým batohem.
My jsme si v Káthmándú najali tři nosiče, protože jsme chtěli jít tu vyšší horu, takže jsme měli s sebou hodně želez – mačky, cepíny, lana nebo zimní stany. Pak jsme jeli místní dopravou asi do 1 000 metrů nad mořem městečka Ngadi, odkud jsme se vydali kolem Annapuren. Každý den jsme vyšli asi 700 výškových metrů. Myslím kopcovitě, třeba 1 800 výškových metrů nahoru a třeba 1 100 dolů.
Myslím si, že jsme ušli tak dvacet kilometrů. Chodili jsme každý den brzo ráno a šli jsme v průměru šest hodin. Tak jsme šli asi pět dní, než nás potkalo zemětřesení.
My jsme došli do vesnice Upper Pisang, byla to první hezká horská vesnice, kterou jsme tam viděli. Byla celá z kamene. Fotili jsme si ji, všude měli ty své vlaječky a zvonečky. A najednou se začala otřásat země. My jsme vůbec nevěděli, co se děje. Stáli jsme u jednoho kamenného domu, z něhož začali lítat kameny a všichni lidi z té vesnice utíkali a řvali. Běželi jsme s nimi pryč, odhodil jsem i batoh. Pak jsme viděli na protějším svahu, jak se hrnula obrovská lavina, ta nejela na nás, ale do vesnice pod námi. Naštěstí se zastavila o skalní hřeben.
Bylo to tak do jedné minuty. Místní lidé řvali, brečeli a my poté zjistili, že v této vesnici, kde bylo asi třicet domů, spadly dva domy a tam kde jsme před tím stály, ležel velký šutr. Nikomu se tady naštěstí nic nestalo. My jsme teprve až za dvě, tři hodiny zjistili, že to bylo velké zemětřesení. Z dolní vesnice, kde fungoval internet, přišli nosiči a říkali, že v Káthmándú spadla věž a je několik mrtvých včetně turistů. Začali jsme řešit, jak oznámíme rodině, že jsme v pořádku. Trochu jsme se báli i spát v domech.
Vydali jsme se do vesnice, kde byl internet. Bylo to asi 40 minut pěšky. Když jsme tam přišli, tak tam byla řada vyplašených Britů, Francouzů, kteří volali domů a chtěli, ať pro ně pošlou vrtulníky. Já jsem psal přítelkyni, která o zemětřesení v Nepálu měla teprve první informace. Tak to pro ni nebyl takový šok.
Ne, dohodli jsme se tam, že budeme pokračovat. Byl by nesmysl se vracet do Káthmándú, kde bude zmatek. Navíc tam byly zasypané cesty.
Šestý den naší cesty jsme došli do 3 600 metrů nad mořem, do posledního městečka Manang, kde to všichni znají. Tam většina naší skupiny chtěla den pauzy. Byli utahaní. Já z předešlých výstupů vím, že mám problémy s nadmořskou výškou, tak jsem si chtěl udělat aklimatizační výstup. Fyzicky jsem na tom byl dobře.
Nic lepšího mě nenapadlo, než jít do té uzavřené oblasti na Tilicho Lake, na nejvýše položené jezero na světě. Byli jsme domluveni, že se poté sejdeme druhý den odpoledne v chatě Tillicho base camp, která je pod ním ve výšce asi 4 200 metrů nad mořem.
Bylo tam hodně zasypaných cest od toho zemětřesení. Nikoho jsem tam nepotkal. Nejdříve to bylo příjemný, viděl jsem orly, kamzíky, ale pak to bylo dost strmé, dost jsem si nadával a říkal jsem, že když bych si tady zvrtnul nohu, tak mě tu už nikdo nenajde. Nebyl tam žádný signál. Modlil jsem se, aby ta chata byla aspoň otevřená.
Nakonec otevřená byla. Klepali si tam na čelo, kde jsem se tam sám vzal. Uvnitř byli Francouzi, kteří byli na Tilicho Lake. Ptali se, jestli tam druhý den také jdu. Říkal jsem, že ano. Tak si znovu klepali na čelo, že jako sám. V chatě jsem přespal, v noci na hodinu zatopili v kamnech a všichni jsme si k nim sedli.
To jsem udělal trošku chybu. Vyšel jsem moc pozdě. Má se vycházet brzo ráno, protože ten sníh je zmrzlý. Z chaty jsem odešel po osmé hodině, víte, asi okolo 11. hodiny jsem se začal bořit ve sněhu, ale nechtěl jsem to vzdát. Nakonec jsem byl až po pás ve sněhu. Hodně jsem se proklínal, navíc přišla mlha a já ztrácel orientaci, sáhnul jsem si na dno. Došel jsem na Tilicho Lake, kam jsem chtěl. Pak jsem se skoro doplazil zpět na chatu, kde jsem téměř padnul vyčerpáním. Tam jsem se sešel se zbytkem skupiny, kromě dvou holek, které to vzdaly v suťovišti, které bylo hodně prudké a nebezpečné.
Byly to asi čtyři dny, kdy jsem nemluvil s přítelkyní. Neměl jsem signál, nemohl jsem komunikovat. Během té doby navíc bylo ještě jedno menší zemětřesení. Nakonec jsem šel níže a volal jsem přítelkyni a ta mi říkala, že bych se už měl vrátit, že odtamtud už všichni utíkají a že druhý den letí do Čech speciál. Já jsem vše přehodnotil a i kvůli tomu, jak jsem si nahoře sáhnul na dno, jsem si řekl, že poletím domů za rodinou a tříměsíční dcerou.
Ne, byl jsem ještě hodně v horách. Sehnal jsem džíp a jel jsem zpět. To jsem si ale naběhnul, protože jsem byl dvanáct hodin ve stresu. Řídil mladý kluk a to byly smrtící cesty, na jedné straně skála, úzká cesta a pak sráz dolů. Hodně jsem zešedivěl. Ta cesta navíc byla první den od zemětřesení sjízdná.
Ne. Dojeli jsme do městečka Besi Sahar, tak jsem se ubytoval a druhý den jsem si sednul na autobus. Měl jsem již signál, přítelkyně mi pomáhala přebukovat letenky. Dva dny jsem pak chodil po Káthmándú a chodil po čtvrtích, kde byly zbourané domy a stanová městečka. Člověk, který nám zařizoval průvodce a měl svou cestovní kancelář, také přišel o dům, který mu spadl. Měl u sebe můj pas, já měl během cesty jen fotokopii. Bál jsem se, že budu mít pas někde zasypaný v těch sutinách. Naštěstí ho měl jinde, ve své kanceláři. Peníze, které mi ještě zbyly, jsem mu nakonec nechával.
S těmi jsem se také setkal. Bohužel na tom parazitovali i lidé, kterých se to zemětřesení nedotklo. Oslovil mě slušně vypadající kluk, který uměl perfektně anglicky. Říkal, že přišel o barák, že za to nic nechce, ale že mi ukáže, jak žije. Já měl čas, byl jsem nadšený z toho se podívat na to, jak to tam vypadá. Dával mi i čaj, já ho vypít nechtěl, když jsem viděl tu stoku, odkud si vodu berou. Říkal mi, že ho musím vypít, když to pije i jejich dítě. Bylo mi trapně, tak jsem čaj vypil. Prohnalo mě to, naštěstí nic víc.
Ptal se mě, jestli bych mu nějak nepomohl, že nechce peníze, aby neměl špatnou karmu, ale mohl bych mu koupit box na výrobu bot. Je v něm kůže, kladívko a další věci a s ním by mohl vyrábět boty. Uživil by tak rodinu. Řekl jsem mu, ať mi to ukáže, vyšel ven a za pár vteřin přišel s chlapem, který mi ten box ukázal. To mi přišlo divné. Oba mě začali přemlouvat, abych to za zhruba 3 000 korun koupil. Nakonec jsem mu to nekoupil a dal jsem mu asi 500 korun. Když jsem procházel Káthmándú tak mě pak ještě dvakrát někdo oslovil a říkal mi stejnou pohádku. Tak mi bylo jasný, že na neštěstí parazitují.
Když jsem odlétal, tak už to tak hrozné nebylo. Asi už skoro všichni cizinci byli pryč. Domů jsem letěl poloprázdným letadlem.
Líbí se mi ty hory, i ty lidi jsou příjemní, určitě bych se tam chtěl znovu podívat.
Autor: Radek Nohl
Cestování mě naplňuje a nepřestává bavit. Od malička jsem v televizi sledoval dokumenty o přírodě a v knihovně mám především cestopisy. Nejen, že získávám nadhled, ale hlavně mě to neskutečně osvobuzuje a psychicky uvolňuje od všeho, co je v našem hektickém světě. Číst více
