Expedice OMO – za přírodními kmeny
Etiopie: Země nejdivočejších afrických kmenů – cestování časem.
16.11. – 2.12.2007
Etiopie je rozmanitá země, která má co nabídnout. Není sice často vyhledávanou turistickou oblastí, ale o to víc nás lákala. Kouzlu jsme podlehli a 16.11. 2007 jsme se vydali na naší výpravu. Cílem této výpravy bylo poznávání národních parků, okolí řeky Omo a divokých afrických kmenů, které tady žijí. Jde o nejdivočejší kmeny Afriky. Na tomto místě uvidíte domorodce jako vystřižené z učebnice zeměpisu – ozbrojení drsní muži, polonahé ženy s ferakotovými talířky na rtech. Je to jako cesta zpět do minulosti. Archeologové se hrabou v zemi, aby něco našli a tady doba kamenná ještě existuje.
Na jih Etiopie
Odlétli jsme z Prahy do Istanbulu. Zde je nutné čekat na přípoj, a to jeden a půl dne. Tento čas jsme využili k prohlídce Modré mešity, zašli jsme se také podívat na trhy a celkově jsme si trošku přiblížili toto velkoměsto.
Další mezipřistání bylo v Sudánu a odtud hurá do Addis Abbeby. Ta se nachází výšce 2 200 m. O tom, že Etiopie není příliš vyhledávanou zemí, svědčilo i poloprázdné letadlo, ve kterém jsme sem cestovali. Nevadí, alespoň jsme měli dost místa pro sebe. Konečně vystupujeme z letadla. Cesta z Čech byla dlouhá. Tady už na nás čeká Roman Burda s pronajatými džípy. Jeden džíp s řidičem a s naftou nás vyjde na 130 dolarů za den. (Bereme si dva džípy na 13 dní a plno natankovaných kanystrů na střechu). Vydáváme se směrem na jih. Prohlížíme si krajinu kolem nás. Stojí za to. Nádherné hory, jezera a postupně se otepluje. Cítím, že tenhle výlet bude stát za to.
Dostáváme se na jih Etiopie. Sem moc turistů nesměřuje. Proč taky. Nejsou tu žádné významné památky narozdíl od severu země. A proč jsme tu my? Nám vyhovuje málo turistů, alespoň si víc přiblížíme skutečný život tady a jsme tu především kvůli domorodým kmenům. První noc přečkáváme v městečku Awasa v hotýlku, ve kterém náhodou probíhá v ten samý večer svatba. I my mohutně slavíme. Vyvinutá černoška nám naservíruje obřadní kávu. Po kávičce nějaké to pivko, pak jsme přitvrdili slivovičkou… Nu a usínáme v alkoholovém opojení.
Stále ještě v civilizaci, poznání měst
Druhý den jedeme do Shashemene. Je to směrem zpátky. Tady navštěvujeme komunitu Rastafariánů a kupujeme od nich dva jointy. Poté zamíříme do Arba Minch, což je největší město na jihu. Má cca 40 tisíc obyvatel. Cestou poobědváme u termálních pramenů, kde se koupou černošky. Také tu vidíme pštrosy. Arba Minch je zajímavým městem s pěkným okolím, a tak tu trávíme dvě noci. Hotel je luxusní. Máme vše co potřebujeme a když se podíváme z okna, díváme se na krásné jezero. Pobyt využijeme k návštěvě národního parku Nechisar plného opic, hrochů, antilop, krokodýlů a dalších zvířat.
Dalším našim cílem je Konso, městečko pojmenované podle kmenů, které žijí v okolí. Zajímá nás, jak vypadá obyčejný den člověka z tohoto kmenu, a tak cestujeme po jejich vesnicích a poznáváme je. Líbí se mi jak mají postavené vesničky. Jako stavební materiál používají především kameny, dřevo a hlínu. Má to svou atmosféru. Dokonce jsme měli tu čest poznat a vyfotografovat se s jejich králem. Vládne 35 tisícům lidí, má vystudovanou univerzitu a několik žen.
Král Konsů
Konsové chodí ve špinavých hadrech a nebojí se pořádně napít alkoholu. Docela dost tu chlastají. Taky projíždíme kole New Yorku. Ne, vůbec nemusíte být zmateni. Nemyslím tím významné americké město, ale zdejší přírodní útvar. Zatavujeme ve městečku Weyto a ochutnáváme zdejší oblíbený pokrm injaru, což je nakyslá mokrá placka. Vypadá sice dost nevzhledně, ale chuť špatná není. A pokračujeme dál po prašných cestách. S kvalitními silnicemi jsme se rozloučili už za městem Konso.
Za divokými africkými kmeny
Konečně můžeme více poznávat kulturu zdejších lidí. Čím dál jedem, tím více se lidé mění. Jsou polonazí či mají na sobě pestré oblečení. Také jsou vyholení a v rukou svírají oštěpy, mačety a samopaly. Ozbrojené jsou zde i děti. Viděl jsem holčičku, která pásla krávy a v ruce měla pušku. Inu, zde asi neplatí, že zbraně nepatří dětem do ruky. Domorodci na nás pokřikují a skáčou před auty. Jedeme dál. Přijíždíme do městečka Jinka, poslední místo, kde je ještě nějaká civilizace. Ubytování máme slušné. Sdílíme hotel s ostatními bělochy, co sem přijeli. Do tohoto městečka dříve létalo letadlo, spoj však byl zrušen a na přistávací travnaté ploše dnes zdejší omladina hraje fotbal.
Zapomeňte na ústavu, zde platí zákony kmenů
Chceme-li tady jít dál do nížiny Omo, musíme si najmout ozbrojený doprovod . Dál totiž přestávají platit zákony. Jsou zde kmeny a každý z nich má své vlastní zásady. Pro Evropana je to zvláštní představa…Máme z toho trochu zvláštní pocit. Na prašných cestách si pochoduje dobytek, který musíme rozhánět, abysme se autem hnuli dál. Když někde zastavíme, tak se domorodci sesypou na auto, že se pak nemůžem rozjet dál. Z okna vyndavám plastovou lahev po vypité minerálce. Hned je oni mela, každý ji chce, aby v ní mohl nosit vodu (protože jejich nádoby z hlíny jsou dost těžké). Když jedeme pomalu, omladina nám skáče ze strany a ze zadu na auto a neustále se přidržuje. Bojíme se, že se jim něco stane, tak zastavíme a odeženeme je, jenže jak se znovu rozjedeme, tak už tam jsou zas.
Další den se vracíme zpět, protože zjišťujeme, že tu jsou trhy. Ty jsme si nechtěli nechat ujít a udělali jsme dobře. Jsou zde rozmanitě oblečení Benmajové a Tsamajové, kteří prodávají různé výrobky. Je tu rušno a my máme možnost poznat více ze zdejší kultury. A když už jsme tu byli, ochutnali jsme zdejší speciality: čad (halucinogenní rostlina s nevalným účinkem) a tač (zdejší pivo dělané podomácku). I zde jsme žhavili foťáky. Jenže zdejší lidé se zadarmo nenechají fotit. Blejsknete si je a chtějí po vás bir, což je zdejší měna, 1 bir jsou naše 2 koruny. Není to hodně, ale i tak nás to překvapí.
Agresivní domorodci a příjemný večer s fernetem
Během cesty poznáváme vesnici Ari. Je tu levně a žije se tu…Prostě jinak než u nás. Školní docházka je nepovinná. Někteří vám tu ani neodpoví na to, kolik jim je let. Nevědí to.Večer jsme zakončili místní diskotékou, což byla vyvedená akce. Jedeme dál, poznáváme Mursii, obávaný a bojový kmen. Další specifická vesnice – ženy s vymlácenými zuby, muži urostlí a drzí. Jede po mě chtěl žiletku a pak druhou. Obě jsem mu dal, ale když jsem odmítl dát mu třetí, začal mi nadávat. Ne vždy se holt setkáte s vděkem. Navíc se kolem mě sběhli další muži a také po mě něco chtěli. Ještě že jsem z této nepříjemné situace vykličkoval. Nocovali jsme ve stanech ve zdejší dřevěné škole. Mohli jsme být klidní. Před vchodem spal ozbrojenec, který nás měl chránit…V minutě usnul. Jinak je ale večer povedený. Sedíme se zdejším náčelníkem, kterého jsme obdarovali fernetem, a s dalšími chlapy. Kolem jsou děti. Tančí, zpívají a hrají různé hry. Je to moc krásný večer. Popíjíme fernet a ouzo a je nám fajn. Zazpívali jsme jim české písničky a oni nám na oplátku zpívali své . Zkrátka opravdu povedená akcička. Druhý den ještě navštívíme jednu vesničku a vracíme do Jinky, kde od dvou odpoledne popíjíme pivo a vstřebáváme právě prožité zážitky.
Je nás o jednoho míň + poznávání dalších kmenů
A odpadá taky jeden člen naší výpravy – Petr. Důvod? Pokousání psa. Má ale jen povrchové ranky, spíš si myslíme, že Mursiové bylo pro něj silné kafe a že nemá odvahu cestovat dál. Večer náš čeká večeře u jednoho domorodce, který nás pozval. Milé gesto, ale odnesli jsme to průjmem. Holt na zdejší stravu nejsme zvyklí. Další den odjíždíme do Tusmi. Cestou stavíme ve vesnici Hamarů. Ty naštěstí nejsou agresivní. V Tusmi stanujeme. V mém stanu následné noci spí mladá Švýcarka, která sama cestuje po Africe.
Jak se tady s chlapce stává muž
26.11.: Odjíždíme za řeku Omo. Odpoledne se účastníme slavnosti Hamari s názvem „Bull jump ceremony“ – tedy uvádění mladíka do dospělosti. To spočívá v tom, že musí nahý přeskákat 10 býků. Zajímavá podívaná. Představení vrcholilo seznamováním se děvčat s chlapci. To probíhalo tak, že dívky křičeli, hrály na trubky a chlapci se na ně dívají, když se jim některá dívka líbí, sešvihají ji do krve větví. Ona ho přemlouvá, aby ji mlátil ještě víc, protože na dívce, která má nejvíce jizev je vidět, že byla nejvíce žádaná a že bude dodrá žena co něco vydrží. Do otevřených ran je jim sypán ještě popel, aby jizvy vydržely. Zvláštní rituál. U nás by se jistě dívkám nelíbil, tedy až na ty se sklony k masochismu. Další den nás čeká kmen Kaso, který se nachází na krásné vyvýšenině nad řekou Omo. Zde jsou lidé přátelští a milí. Ke kterým se dostáváme krkolomnou cestou přes vysokou trávu a velké díry. Pokud by zapršelo, tak by jsme zde museli zůstat. Večer ukončíme večeří, fernetem, kávičkou a buráčky. Prostě idylka.
Jabela, sopka a těžký živobytí těch nejchudších
28.11.: Vstáváme už v 5:30. Čeká nás totiž daleká cesto do Jabela. Cestou navštěvujeme kmeny Arboro, Tsamai a kmen Bosamů. Lidi jsou různí. Obecně můžu říct, že ti ve městech jsou nepříjemný, na vesnici jsou milejší. Obyvatelé vesnic chodí oblékaní v pestrém oblečení. V Jabeli jsme přespali u hotelu ve stanech. Ne že bysme nechtěli spát zase na postelích, ale hotel byl plně obsazen, jelikož je tu noclehárna po 100km (-: Druhý den se vydáváme do kráteru sopky, která vybuchla cca před 300 lety. Kráter je hluboký 340 metrů a má 3 kilometry v průměru. Na dně je jezírko, ze kterého se těží sůl, což není jednoduché. Každý den se tu místní pro sůl potápějí, dovážejí ji v pytlích na oslech do vesnic, do kterých vedou cesty s krkolomným stoupáním a když k tomu ještě přičteme zdejší vysoké teploty…Zrovna tuhle práci bych dělat nechtěl. Ale asi lepší nějaká práce než žádná. A tady je dost velká nouze. Muži mají v přepočtu průměrný plat 30 Kč/den.
Jak pomoci? Adopce na dálku
Je tu mnoho lidí, kteří nemají vůbec žádné příjmy. Bydlí v boudě z rákosu, pasou dobytek, pěstují banány…Lidí na pokraji bídy je tu skutečně hodně? Je dobře, že alespoň vznikají projekty, které pomáhají africkým dětem. Díky jednomu takovému projektu jsem adoptoval na dálku etiopskou holčičku a tím alespoň trochu pomohl. Adopce na dálku je projektem, který pomáhá zdejším nejchudším dětem, aby se jim dostalo alespoň nějakého vzdělání. Rodiče na to peníze nemají. Jak adopce na dálku funguje? Vyberete si dítě, které chcete finančně podporovat, a každý měsíc posíláte 500 Kč na jeho vzdělání, přímo do školy. Můžete posílat i dopisy. Z Etiopie vám také chodí dopisy od samotných dětí, ale i údaje o tom, jak si vedou ve škole. Adopcí na dálku pomůžete těm nejchudším dětem světa. Adresa nadačního fondu, který založil Roma Burda, kamarád co byl se mnou v Etiopii: www.nadacnifonddara.cz
