Za africkým dobrodružstvím
Jsem člověk, který má rád dobrodružství a rád ho prožívá na místech, která nejsou až tak turisticky běžné, a když mé nadšení navíc sdílí i moji kamarádi, přímo si to žádá o nějakou výpravu. Bylo rozhodnuto. Já, Martin Urban a Karel Císařovský, tři kluci z Teplic, vyrazíme na tři týdny poznávat Keňu, Tanzanii a Ugandu. Na každou zemi jsme si nechali jeden týden. Když jsme poprvé domlouvali cestu do Afriky, vůbec jsme netušili, co všechno prožijeme. Máte-li dobrodružné srdce, cestovatelské touhy a 22 volných dní, potom jsou následující řádky určeny právě pro vás.
Začínáme koupačkou
Vyrazili jsme letadlem z Mnichova do Mombasy, což je druhé největší město v Keni. Letenky jsme zakoupili přes Rudolf Reisen a zaplatili jsme za ně 800 € na osobu (včetně zpáteční cesty). Vybrali jsme si třetí dekádu ledna. V tomto ročním období je v rovníkové Africe nejstálejší a pro Evropana nejpohodovější počasí. Let z Mnichova do Mombasy je velice příjemný a trvá 8 hodin. Za tak velice krátkou dobu se přenesete do úplně jiného světa. Světa, kde se zastavil čas, kde lidé mají úplně jiné hodnoty a hodnoty mají úplně jinou cenu. Uvidíte velice chudé lidi, nahlédnete do života kmenů, které žijí ještě původním způsobem života, máte možnost vylézt na téměř šestitisícovou nejvyšší horu celého kontinentu, potkat se s posledními žijícími horskými gorilami na světě a strávit pár hodin v jedněch z posledních národních parků a rezervací, ve kterých ještě zvířata žijí ve volné přírodě. Ale nepředbíhejme, všechno postupně tak, jak jsme to prožili my.
Po příletu do Mombasy jsme si vzali na letišti taxi a jeli se ubytovat k Indickému oceánu na Shanzu beach ležící přibližně 10 km severně od města. V hotelu jsem byl již podruhé. Poprvé to bylo s přáteli roku 1999. Ubytování zde seženete od 13 USD až po 150 USD za osobu a noc Záleží na tom, jak jste nároční a co od ubytování očekáváte. Za cestu z letiště jsme zaplatili 40 USD, ale když budete smlouvat, je možné se dostat na lepší cenu. Vůbec pro Afriku všeobecně platí, že ceny jsou zhruba o 50% – 60% navýšené, a proto je třeba smlouvat.
Pobřeží Indického oceánu je velice zajímavé a krásné. Koupali jsme se zde v lagunách prohřátých sluncem na téměř 50 °C. Viděl jsem nádherné pláže, kde přímo z oceánu vystupují zelené ostrůvky, trimarány a plachetnice, které si vyrábějí domorodí rybáři ze všeho, co je zrovna po ruce. V palmových hájích se o naší zábavu postarali opice a pod vodou se před námi rozestřel přenádherný plnobarevný svět rovníkové afriky. Dva dny jsme strávili na plážovém resortu jen vodními radovánkami. Byl to příjemný začátek naší dovolené. Šnorchlovali jsme, jezdili na lodi a jen tak blbli. Dále jsme se přemístili cca 80 km severně podél pobřeží do městečka Malindi. Zde se dá poměrně levně a kvalitně ubytovat ve vilách, usadilo se zde mnoho lidí z Evropy. Bydleli jsme v apartmánu za 9 dolarů noc/os. asi 200 m od moře. Je tu super šnorchlovačka se spousty murén, hvězdic a barevných rybiček a také tu najdete malé ostrůvky v moři, ke kterým za odlivu dojdete či doplavete z pláže. Tuto dobu jsme zkrátka pojali odpočinkově před výstupem na Kilimanjaro.
Poznáváme Tanzánii
Pátý den v Africe jsme měli na přejezd z Keni do Tanzanie, a to do města Moshi, které leží již na úpatí hory Kilimanjaro. Cestu jsme si vyjednali dopředu s místním řidičem a v Mombase na velvyslanectví Tanzanie vyřídili vízum pro vstup do země. Vízum stojí 50 USD a budete ho potřebovat pro vstup do všech tří zemí. Cena je jednotná a nemusíte se bát, vyřídíte ho všude na hranicích. Na keňsko-tanzánských hranicích jsme asi 3 hodiny vyřizovali víza pro vstup, i když jsme tam na prašné cestě stáli úplně sami. Cesta do Tanzanie byla zdlouhavá a náročná, ale velice zajímavá neboť jsme projížděli „průmyslovou zónou“ v Mombase, domorodými vesničkami na hranicích Tanzanie a Keni, a také národním parkem Tsawo, kde jsme měli štěstí a viděli červené slony od písku, antilopy, gazely, žirafy, zebry a ostatní zvěř, která zde žije. V podvečerních hodinách jsme dorazili do Moshi. Odměnou nám byl pohled na sluncem zalité Kilimanjaro. V tu chvíli se člověk okamžitě přeorientuje ze života u oceánu a pobřeží a začíná se těšit do hor.
Hlavní cíl: Kilimandžáro
Sopečný masiv Kilimanjaro nebo také „Kili“, jak ho nazývají místní obyvatelé, dosahuje výšky 5895 m n. m. V překladu znamená název hory „svoboda“. Kilimanjaro má tři hlavní kuželovité vrcholy a několik menších vrcholů sopečného původu. Na východě se nachází Mavenzi (5 270 m), na západě leží Šira (4000 m) a uprostřed je Kibo s nejvyšším vrcholem Uhuru peak (5895 m), jenž je nejvyšším bodem Afriky a byl také hlavním cílem naší výpravy v Tanzanii.
Pro výstup jsme zvolili těžší variantu Machame rout, kterou je možné se dostat na vrchol a zpátky za 6 dní. Je sice o něco náročnější, ale zato zde nepotkáváte ostatní lidi, kteří se derou na vrchol. Zvládli jsme nakonec celý výstup o jeden den rychleji, protože jsme byli aklimatizovaní z italských Dolomitů. Najali jsme si nosiče a průvodce a cesta mohla začít. Nosiči jsou zde nutností, nejen pro náročnost, ale hlavně jako umělá zaměstnanost a zdroj přijmů od bílých. Nejvyší hora Afriky také není žádná levná záležitost, výšlap na osobu se pohybuje okolo 1000 dolarů.
První den jsme se dostali do výšky 3 000 m Machame camp, kde jsme ještě stanovali mezi zelení, dále pak už jen na šutrech a suti. Tedy samotné převýšení bylo 1 300 m. Druhý den jsme vystoupali do výšky 3 840 m. Shira camp. Další den jsme večer usínali ve výšce 3 950 m. Sice jsme přešli aklimatizační hřeben ve 4 600 m, ale pak nastalo klesání. Poslední tábor před cílem byl ve výšce 4 600 m. Barafu camp. Pak už jen Kibo!
K samotnému vrcholu jsme se vypravili o půlnoci. Byla to namáhavá cesta, hlavně kvůli vysoké nadmořské výšce. Celou dobu mrholilo, byla tma a cítili jsme únavu, přesto jsme šlapali výš a jediné, co jsme sledovali, byly paty parťáka před námi. O půl šesté ráno jsme se konečně rozhlédli z vrcholu. Ještě nesvítalo a stále mrholilo, proto jsme ani na svítání nečekali a vrátili se zpět do posledního tábora. Sice vyčerpaní, ale s vítězným pocitem. Únava nás zmohla, a tak jsme ještě na hodinku a půl zalezli do stanů a odpočívali jsme.
Následný sestup až do výšky 2 100 m, kde je zároveň vstupní brána na Kili, byl velice náročný a zdlouhavý. Cesta nejdříve ubíhala rychle, ale pak se stala téměř nekonečnou, protože to, co jsme vylezli za několik dní, jsme teď seběhli za jeden. Po desetihodinovém sestupu jsme byli úplně vyčerpaní, téměř neschopní chodit, ale šťastní. Po dokončení Karlovi slezly dva nebo tři nehty na nohou, jinak se vše obešlo bez větších problémů. Závěrečnou oslavu ve městě Moshi jsme si nemohli nechat ujít. Ráno jsme posnídali na balkónu našeho penzionu a pohledem na vstávající Kili jsme se s tímto velikánem rozloučili.
Fotogalerii z výsutu na Kilimandžáro naleznete zde ->
Národní parky, banánové pivo a komplikace s dopravou…
Balíme batohy a s trochou nostalgie odjíždíme z Moshi vstříc dalším dobrodružstvím. Cílem naší cesty je národní park Lake Manyara, kde žije mnoho zvířat, ale především není tolik navštěvován turisty.
Národní park Lake Manyara leží v severovýchodní Tanzánii a jak už název napovídá, jedná se o park, který se rozprostírá kolem jezera Manyara a leží pod útesy Manyara Escarpment, na okraji příkopové propadliny. Na severozápadní straně je park kopcovitý a hornatý, vlivem nedalekých rozeklaných sopečných vrcholů vystupujících z Masai Steppe a také kvůli blízkosti Ngorongoro Area. Jeho strmé břehy dosahují výšky přes 700 metrů. Čím blíž se dostáváme k jezeru, tím více je krajina rovnější a otevřenější. Jezero je mělké, 42 km dlouhé a 16 km široké, a voda je zde alkalická. V parku je jak křovinatá buš a les, tak i travnaté savany. Fauna i flóra jsou v národním parku Lake Manyara hodně rozmanité a množství ekosystémů je opravdu neobyčejné. Není problém první den návštěvy parku vidět přes 100 druhů ptáků. Na jezeře je spousta pelikánů, plameňáků a dalších vodních ptáků. V parku se vyskytují samozřejmě i sloni, buvoli, hroši, zebry, žirafy, impaly a další antilopy. Zahlédnout můžeme i menší druhy opic a je tu také největší koncentrace paviánů na světě. Z šelem jsou k vidění levharti, gepardi a také lvi, kteří jsou na tomto území známí tím, že odpočívají na stromech.
Cestovní agentury, které pořádají návštěvy národních parků vám na cestu, kromě terénního vozu, přidělí i kuchaře, což je praktické, ale je možné tuto variantu odmítnout. My jsme navíc s sebou měli Josefa, který nám vařil i na Kili, a tak bylo jeho umění už prověřené. Národní parky jsou hlavní atrakcí všech tří zemí a pro místní obyvatele je to významný zdroj obživy. Celý výlet nás přišel na 280 USD na osobu a cena zahrnovala dvě noci v kempu, vstup do národního parku, jídlo a dopravu. Docela drahé. Kousek od parku jsme i nocovali ve stylovém kempu v městečku Mto wa Mbu. Toto městečko leží uprostřed tropického pralesa a banánovníkových plantáží, přímo u Komáří řeky, kde jsou malebné trhy. Na trhu, na kterém jsme se byli podívat, jsme se seznámili s místními a ty nás vzali na banánové pivo a banánovnici. Byl to úžasný večer u místních doma, na který se jen tak nezapomíná. A co tady dokážou s banány! To jsme ale netušili, že už ráno nás čekají komplikace.
Odjeli jsme na Aiport Kilimandžáro. Odtud jsme měli letět do Ugandy. Let už jsme si zamlouvali z Čech, ale bohužel byl pro nedostatek lidí zrušen. S tím jsme nepočítali, byla to čára přes rozpočet. Taxikář nás odvezl někam na téměř opuštěné letiště a my osaměli. Byli jsme naštvaní, zmatení a museli jsme vymyslet plán B. Navíc jako naschvál nám bankomat nechtěl vzít karty. Nakonec jsme však nějak složili peníze v hotovosti a zaplatili si náhradní let do Nairobi, hlavního města Keni. Odtud jsme sehnali letenky do Ugandy do Entebbe. Peníze, o které jsme přišli touto cestou, jsme museli z letecké společnosti dlouze vymáhat. Teprve po více než čtvrt roku po našem návratu jsme obdrželi peníze s omluvným dopisem.
Kouzlo Ugandy a zdejších národních parků
Sedíme v letadle a v hlavách máme stále zážitky z Tanzanie – POHÁDKOVÉ ZEMĚ. Najednou letadlo sedne na zem a my jsme v Ugandě. Nápis na mezinárodním letišti v Entebe „pearl of Afrika“ naznačuje, že nás vrchol cesty teprve čeká. Sir Winston Churchill kdysi napsal: „Pro velkolepost, pro rozmanitost tvarů a barev, pro skvělou přemíru zvířat… pro ten široký výběr… je Uganda skutečnou perlou Afriky.“
A skutečně to vrchol byl. Uganda nás očarovala svou nádherou. Jde skutečně o krásnou zemi pokrytou horami, džunglí a jezery s ostrovy. Uganda leží mezi východní a západní větví Východoafrického příkopu a představuje přechod východoafrické savany do západoafrického deštného pralesa. Nejvyšší africký horský hřbet, Ruwenzori, tvořící západní hranice, dosahuje nejvyššími vrcholy více než 5100 m n. m. Téměř dvacet pět procent rozlohy Ugandy zabírají vodní plochy. Rozmanitost ekosystémů dělá z Ugandy jeden z biologicky nejrozmanitějších států Afriky. Byli jsme nadšení nejen z přírody kolem, ale také z místních obyvatel. Lidi jsou zde hodní a přívětiví. Mnohem přívětivější než například v Tanzánii, kde se snaží lidé za každou cenu turisty natáhnout. V Ugandě je jen málo turistů, a proto mi připadají nezkažení. Kupujete-li nějaké potraviny, třeba ovoce na trhu, řeknou si jen o malé částky, až se vám zdá, že je to směšně levné. Rádi vám také poradí. Zkrátka jsme se tu cítili dobře.
Tato báječná země leží mezi východní a západní větví Východoafrického příkopu a představuje přechod východoafrické savany do západoafrického deštného pralesa. Nejvyšší africký horský hřbet, Ruwenzori, tvořící západní hranice, dosahuje nejvyššími vrcholy více než 5100 m n. m. Téměř dvacet pět procent rozlohy Ugandy zabírají vodní plochy. Rozmanitost ekosystémů dělá z Ugandy jeden z biologicky nejrozmanitějších států Afriky.
Po příletu do Ugandy nás nejprve čekali potíže, které nás provázeli po celý zbytek cesty po Perle Afriky. Nefungovali naše karty, tak že v jednu chvíli to vypadalo, že v Ugandě zůstaneme už navždy. Naštěstí jsme měli Martina a ten nás se svojí kartou zachránil.
V Entebbe jsme se ubytovali u Holanďana, který se tam usadil před několika lety. Ten nám také doporučil řidiče, který nás zbytek cesty po Ugandě doprovázel. Řidič byl zvláštní „týpek“. Vyznáním muslim, ale že by se štítil alkoholu, jak mu praví víra, to ani náhodou. Naopak. Chlastal statečně a bylo mu dokonce jedno, že nás poté vezl. Nám to jedno nebylo, zvlášť když jsme viděli hrbolaté prašné cesty a ohromné srázy podél kol. Zmohli jsme se jen na nekonečný smích a pak jsme to vyhodnotili jako nejnebezpečnější situaci z celé cesty. Během jízdy jsem zjistil, že Uganda je největším výrobcem cihel na světě. Téměř u každého domu pálili vlastní cihly. Vlastnosti půdy to umožňují. Závidíme. Po šestihodinové jízdě jsme dojeli do Fort Portalu města, které leží v podhůří Ruwenzori.
Ruwenzori je rovníkové, východoafrické pohoří ležící na hranicích Demokratické republiky Kongo a Ugandy. Masiv leží v západní větvi Velké příkopové propadliny, kde vytváří 112 km dlouhý horský val. Jeho šířka dosahuje až 50 km. Strmé severozápadní úbočí Ruwenzori se zvedá nad hladinou řeky Semliki a z nakloněné vrcholové plošiny vystupuje nejvyšší vrchol pohoří, ledovcem pokrytý Mount Stanley (5 109 m).
Z pod Ruwenzor jsme přes rovník přejeli na jižní polokouli do parku Queen Elizabeth. Zde jsme se ubytovali v prostém příbytku mezi jezery Eduard a George. Využili jsme příležitosti a projeli jsme kanál mezi jezery na lodi, ze které bylo vidět největší množství hrochů na malém prostoru na světě. V tomto parku žije skutečně velké množství zvěře. Ocenili jsme i menší počty turistů, kterých jsme v parku moc nepotkali. Dalším naším cílem byl Bwindi Impenetrable National Park. Tento národní park najdete na hranici Ugandy, Rwandy a Konga. A právě z toho důvodů tu jsou také mnohé utečenecké tábory. Park byl roku 1994 zapsán do seznamu přírodních památek UNESCO. Unikátní je především tím, že zde žije nejvíce horských goril na světě. Odhadem až polovina celosvětové populace.
Gorila horská žije ve střední Africe, ale je rozšířena jen na nepatrném území vysokých sopečnatých pohoří u jezera Tanganika a u Albertova jezera. Má hustší srst s nápadně dlouhými chlupy na temeni hlavy. Samec měří 180 cm, ale jsou známy případy, kdy samec měřil až 2 metry. Samice jsou vždy menší, nepřesahují 150 cm. Váha dospělých samců se pohybuje od 150 kg do 200 kg, samice váží od 70 kg do 110 kg. Samci jsou na hřbetě zbarveni stříbrošedě. Gorily žijí ve skupinách o počtu až 30 kusů.
Na horské gorily jsme měli permit z Evropy (500 dolarů/osoba), a tak jsme s ozbrojeným doprovodem šesti mužů vydali za nimi. Nenechte se zmást a nerozjíždějte svou fantazii, ve které se ozbrojenci snaží zachránit ubohého turistu, kterého gorila vláčí za vlasy pryč. Je jich úkolem bylo chránit nás před zdejšími bandity. Asi po hodině a půl jsme byli přímo v srdci 18-ti členné skupinky velkých zvířat. Kochali jsme se těmito nádhernými tvory, které už asi jen tak neuvidíme. Strávili jsme s nimi jednu hodinu a třeba od Silverbacka jsme byli pouhé tři metry. Nedá se vylíčit, co člověk zažívá, musí se to zažít.
Konec dovolené na Diana Beach
Po tomto jedinečném zážitku nás čeká cesta zpátky na letiště do Entebe. Zůstali nám dva dny k dobru. A jak nejlépe zakončit dovolenou? My zvolili pláž Diana Beach. Po necelých dvou hodinách mezipřistáváme v Nairobi a po dalších dvou hodinách odlétáme do Mombasy. Odtud jedeme s naším známým řidičem do 15 minut vzdálené turistické destinace na jih od Mombasy. Ubytováváme se v orientálním stylovém stanu na potápěčské bázi, jehož majitelka Sylva nás vřele uvítala. Považujeme to za aklimatizaci domů. Sylva je Češka, která tu bydlí přes rok a půl a nabízí ubytování. Mohu vřele doporučit. Ocitnu-li se někdy v budoucnosti znovu na tomto místě, neváhám ani chvilku. Ubytování nabízí v přírodním stylu, kolem vás jsou liány a další přírodní materiály. Bylo to tu velice útulné. Navíc všichni Češi ocení fakt, že se sem sjíždí další našinci a můžete si tu popovídat. Sylvie vám mimo jiné poskytne cenné rady, a tak se v daleké Africe alespoň na chviličku cítíte jako doma. Kontakt na ni je www.dianimarine.com
Odvoz na letiště, nástup do letadla a cesta domů. V hlavách nám kolují všechny vzpomínky na Afriku. Všechny zážitky se znovu a znovu objevují a nikomu se ani moc nechce zpátky do civilizace. Byla to skvělá cesta. Afrika je jedinečná nádherná a už se těším, až se sem znovu vrátím.
Hakuna matata – žádný problém.
